03

Nabité pozitivní energií, balancující mezi barokem a dneškem, mezi divadlem a kýčem, ale vyhrává to lepší, to, co má co říci. Doporučuji všem, kdo se chtějí zasmát, ale ne plytké komedii, ale navrátit se "ke kořenům" dívadla a dívání se na hérce.

I když to zpočátku vypadalo, že opuštěná vila na Štvanici poslouží jen jednorázově pro site-specific projekt Golem souboru Tygr v tísni, byla to první fáze delší divadelní cesty. K Tygrovi se na této cestě připojila veselá kompanie Geisslers Hofcomoedianten, která vyměnila jistotu podzemního Ábíčka za dobrodružství budování Vily. A právě geissleři – po velké mejdanové noci – zahájili první sezonu nového kulturního prostoru komedií, přesněji Dvěma komediemi v komedii. Nebylo to sice pravé šampaňské, ale chutný a příjemný nápoj pro divadelní večer ano. Původní scénář G. B. Andreiniho měl premiéru v Benátkách roku 1623 a byl symbolickým holdem komedii dell’arte i komedii eruditě. Podle překladu Kateřiny Bohadlové jej upravili Helena Kebrtová a Petr Hašek. Dílko se může zdát pouhou prostomyslnou hříčkou, ale zároveň je lze přirovnat k jakési „postmoderně“ své doby – nabídkou motivů transgenderových převleků, zcizování a podobně. Příběh je jednoduchý a zároveň řádně zauzlený. Bohatý otec pořídí své dceři divadlo, kde se o angažmá ucházejí dvě skupiny. Jak se ukazuje, vše je trochu jinak, než se zprvu zdálo, a kromě castingové show obou skupin odhalujeme spoustu kostlivců ve skříni jednotlivých protagonistů, zvláště pak kmotra – bývalého lotra – Rovenia Rozpáleného (na premiéře jej hrál Jacob Erftemeijer). V centru pochopitelně stojí milostná zápletka. Po řadě dějových zvratů, gymnastických vrutů, fiktivních jízd po skluzavce citů dospějeme k trojnásobnému happy endu. Tento hattrick provádějí geissleři s osvědčenou směsí naivity a vysoké expresivity, do níž naskočili i noví herci. Co mě u geisslerů tradičně fascinuje, je práce se symbolikou barev v kostýmech a hlavně se scénou a maskami. Masky jsou použitelné ve dvou polohách – jednou je to obličej, pak celá loutková postavička. Scéna – dvě kvádrové konstrukce z kovových trubek, s variabilně připínanou rudou oponkou – je velmi jednoduchá. Co však s ní dokážou herci pod vedením Petra Haška díky bujné fantazii a pochopitelně i mrštnosti udělat! Na miniaturní scéně se neustálým přestavováním obou konstrukcí a permanentním pohybem mezi nimi daří vykouzlit iluzi rozsáhlé divadelní budovy s labyrinty chodeb, výklenky, vrzajícími dveřmi, výtahem a šatnami – a to s takovou energií, že se až hlava točí. A k tomu si přidejte písničky opatřené vtipnými texty Heleny Kebrtové a hudbou Davida Hlaváče. Celek je esence radosti z divadla, díky které můžeme na hodinku odplout z reálného světa.

Geisslers Hofcomoedianten letos přivezli na Jiráskův Hronov představení Dvě komedie v komedii. Hra ze 17. století (poprvé uvedena 1623) je prototypem divadla na divadle. V rámci jedné dějové linie jsou odehrávány dvě dílčí představení. V těch se rozmotávají složité vztahy herců, kteří se účastní konkurzu. Na tomto konkurzu stojí proti sobě dvě divadelní trupy, jež se snaží získat přízeň principála divadla, který vybrané společnosti poskytne divadlo. Geisslers Hofcomedianten je profesionální soubor s velmi specifickou dramaturgií. Zabývá se totiž především inscenováním barokních her. Svou stálou scénu mají nyní v Praze na ostrově Štvanice, kde se o prostory dělí se souborem Tygr v tísni. Prostorově naprosto odlišný Čapkův sál komediím slušel naštěstí také. Ztráta určité komornosti a intimity, kterou Vila Štvanice nabízí, je však na druhou stranu daň za vzdušnější a prostornější scénu hronovského sálu. V barokní komedii bylo samozřejmě mnohem více, než jen dvě komedie. Zpěv, pantomima, loutky, převleky a samozřejmě skvělé činoherně-herecké výkony balancující na hranici mezi ikonickým vyobrazením a klišé. Vše doprovázeno povznesením se nad rolí a příjemným vtipem. Herci nikdy nesklouznuli k banálnosti a pokud ano, tak to byl další z mnoha (záměrných) komediálních prvků představení. Často jednoduché fóry, byly zde podávány s dávkou citlivého nadhledu, který z obyčejného gagu udělal originální lazzi (lazzi je krátký improvizovaný gag, součást commedie dell' arte, pozn. red.). Nejsilnější stránku Geisslerů vidím v jejich nápaditosti, neotřelosti a uměním "umět si pohrát". Scénu tvořily dvě jednoduché kvádrové konstrukce, ze kterých jsou herci schopni postavit celé divadlo i s jeho zákulisím, včetně výtahu a výřivky. Děj inscenace se nesl v duchu italských renesančních komedií (využívaje též prvky commedie dell' arte) o ztracených a znovunalezených láskách a chlapcích převlečených za dívky. Spletence rodinných vztahů a milenců se změněnými jmény vyústí do příjemného happy endu, při kterém Geisslers nechají diváka sedět s otevřenou pusou, podivujícího se nad jejich vynalézavostí, která nezná mezí a boří tak mnohé hranice. Geisslers Hofcomoedianten ať jsou ve Vile nebo Čapkově sále, ať hrajou s loutkami či zpívají, vždy mě přesvědčí, že na ně musím zkrátka zase znova.