“
Odvážná na hranici lehkomyslnosti. Carlo Gozzi napsal svou nejstarší fiabu pro Sacchiho společnost commedie dell´arte a ta ji s velkým úspěchem uvedla roku 1761 v benátském divadle San Samuele. Scénář se nedochoval, známe jen tzv. Kritickou analýzu (Analisi riflessiva della fiaba), již sepsal sám Gozzi jedenáct let po premiéře (1772). Text obsahuje popis děje, některých hereckých akcí i reakcí publika a doslovně zaznamenává vybrané neimprovizované, většinou veršované úryvky z původního scénáře. Takže do jisté míry nahrazuje neexistující canovaccio. Kromě toho zde Gozzi objasňuje svou motivaci k napsání této hry. Šlo mu o scénickou polemiku s dílem dvou znesvářených nejslavnějších dramatiků té doby: Pietra Chiariho, „špatného básníka“, píšícího komedie i tragédie vznešeným martellovským veršem, a Carla Goldoniho, autora „obhroublých, nízkých a triviálních děl“ z lidového a měšťanského prostředí. Zároveň se Gozzi snažil vzkřísit k novému životu skomírající commedii dell´arte. Tím že do ní vnesl pohádkové motivy, nadpřirozené fantaskní bytosti a exotické prostředí. Roku 1761 slavil se svou parodií velký úspěch, ale z dlouhodobého hlediska se jeho záměr tak docela nenaplnil. Z té svárlivé trojice dramatiků dopadl během dalších 250 let určitě nejlépe Goldoni. Jeho hry se hrají nepřetržitě až do současnosti. Zájem o Gozziho „protestsongy“ v Itálii během několika let vyprchal a i jinde se jeho hry inscenovaly výrazně méně. Zato se jimi inspirovalo mnoho významných činoherních, operních i filmových tvůrců, a tak se s nimi v různých adaptacích dodnes poměrně často setkáváme. Chiari byl zapomenut ještě za svého života. A commedie dell´arte? Ta jako Fénix celá ta staletí znovu a znovu povstává z popela a inspiruje každou další divadelnickou generaci. Ve všech dobách se komedianti vyrovnávají s jejím odkazem, byť většinou ne v souladu s představami Gozziho. Byly tedy dávné konflikty mezi třemi slavnými dramatiky k něčemu? Neexistence přesného scénáře skýtá inscenátorům této pohádky poměrně širokou svobodu při nakládání s předlohou a divákům umožňuje rozmanitá očekávání. Patřím k těm z nich, kteří vždy ještě před představením zkoumají program k inscenaci. A tak jsem podle titulní grafiky očekával jakýsi spor „ovoce“ se „zeleninou“, vrcholící zřejmě nutným pragmatickým smírem. Že by zástupné znaky pro gozziovce, goldoniovce či chiarovce a jejich svár? Ještě odvážnější představy vzbuzovala na druhé stránce programu fotografie krásné princezny Ninetty oděné do arcimboldovského kostýmu, kde ovoce a zelenina zakrývají jen to nejnutnější. Uvidím snad erotickou féerii zasazenou někam do exotického prostředí karnevalového reje v Riu?! Obě očekávání inscenace zklamala. Střídavé používání ovoce a zeleniny dvěma soupeřícími mocnostmi (tedy čarodějkou Creontou a mágem Celiem) sice hlubší smysl této symboliky naznačuje, ale dotáhnout je k přesnému sdělení se režisérovi Petru Haškovi nepodařilo. A reálné kostýmy Ninetty a všech ostatních postav (výprava Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová) jsou zcela jednotné a neerotické: šedý kabátek přes souborové tričko, nabírané černé kalhoty a novotou zářící kecky s výraznými červenými tkaničkami. Takže žádný karneval, spíše to evokuje livrej či uniformu. Jako by všechny postavy byly jakýmisi sluhy, vězni v nápravném táboře nebo chovanci ústavu (připomnělo mi to pointu starší geisslerovské inscenace Ani muk! Nepomuk!). Mužskou část publika toto řešení samozřejmě zklame, ovšem s Gozziho zvláštním světem, kde žije zoufalý král s chronicky trudnomyslným princem a veškeré dění řídí jakési nadpřirozené bytosti a jejich přisluhovači, uniformní kostýmy podivuhodně dobře korespondují. Nutno dodat, že ona dvě zklamání byla těmi posledními. Pak už jsem se především bavil, a to dost dobře. Ale popořadě. Režisér Petr Hašek inscenuje Pomeranče v souladu s Gozziho představou jako divadlo na divadle. Vše tedy začíná příchodem herců, postavením scény a téměř gozziovským prologem na téma, o co komediantům půjde. Počet postav je zredukován: chybí dvorští intrikáni Clarice a Leandro, ministr Pantalone, sluha Brighella a černoška Smeraldina. Zlá víla Morgana splynula s čarodějnicí Creontou. Postavy Creonty a Mága Celia plní zároveň úlohu komentátorů děje a stejně jako u Gozziho spolu vedou spor. Bohužel důvod sporu je méně čitelný než v předloze, kde postava čarodějnice karikovala Chiariho a postava Celia Goldoniho. Hašek i v této inscenaci dodržuje princip konfrontace starého textu se současností a hledá nečekané paralely mezi dvěma časově vzdálenými obdobími. Scénu tvoří 36 kartonových přepravek na ovoce, jež sami herci používají jako velkou stavebnici. Pomocí neiluzivních zástupných prvků tak vytvářejí přesvědčivou iluzi jednotlivých prostředí. Samozřejmě pokud přistoupíme na jejich hru a jsme ochotni uvěřit, že královské sídlo se může podobat krabicovému paneláku, v němž lze tak snadno propadnout trudnomyslnosti. Krabice s popruhy mohou pak symbolizovat cestovní baťůžky poutníků Tartaglii a Truffaldina, jiné dvě krabice si zahrají obrovská ňadra, s nimiž má problém kuchařka Zuzana. Atmosféru scény dotváří spousta ovoce a zeleniny, částečně ve funkci zástupných symbolů za jiné předměty. Ke svícení se souběžně s běžnými reflektory používá i dataprojektor. Kromě jeho obvyklých funkcí (nezvyklá, filmově obdélníková stopa světla s možností průběžné změny velikosti či velkoplošná projekce) se zde využívá i efektní dynamické svícení, kdy se světlo rozlévá lineárně po pozadí a postupně na něm kreslí různé obrazce. Efektní, ale také velmi náročné na přesnost každé přestavby scény. Inscenátoři zacházejí po svém i s gozziovskými atributy. Místo mluvících vrat a provázku použijí mluvící výtah, který v královském paneláku akusticky hlásí patra až po „cimbuří“. Princezna Ninetta se nevylíhne z pomeranče, ale vyskytuje se v sousedství. Jenomže sebestředný princ si jí zatím nestačil více všimnout. A šťávou z pomeranče ji zachrání, až když se za ním sama vydá na cesty. Místo parodie jiných dramatiků se parodují dobrodružné filmy a televizní seriály. Takže jedním z důvodů princovy trudnomyslnosti může být – kromě věčně prudícího otce – i nuda ze sledování televize nebo z panelákového života vůbec. Truffaldino se marně zkouší prince rozesmát prostředky nejpokleslejšího estrádního baviče. A překážky na dobrodružné cestě pro tři pomeranče do Creontina zámku nápadně připomínají úkoly soutěžících v Pevnosti Boyard. Poslední nástrahu pak tvoří „ovocný“ hrací automat. Creonta při posledním pokusu zabránit princovu uzdravení nepromění Ninettu v holubičku, ale pomocí kouzelného citronu z ní udělá rozmazlenou semetriku (zřejmě v inspiraci geisslerovským Donem Juanem). Gozziho absurdní a bláznivé nápady inscenátoři prostě transformují do věcí a situací důvěrně známých z naší současnosti. Dokonce většinu hudebního doprovodu tvoří melodie používané pro vyzvánění mobilních telefonů a hudba se jimi částečně přímo vyluzuje. Skvěle disponovaní herci používají jako již tradičně velmi širokou škálu prostředků od činoherních přes taneční, mimické a hudební až po prvky loutkového divadla. Na tomto místě rád dodávám, že nováček souboru Zdeněk Pecha v roli Truffaldina do kolektivu dokonale zapadl. Inscenace je až opulentně naplněna slovními i situačními gagy, až jsem občas měl pocit, že se jimi trochu zamlžuje sdělení a snižuje srozumitelnost. Každopádně některé zemitější vtípky odkazují kamsi k „předgozziovské“ commedii dell´arte nebo k humoru „obhroublých“ lidových her Carla Goldoniho. Gozzimu by se jejich použití asi nelíbilo, ale podle mého názoru zcela zapadají do řádu inscenace. Stejně jako „goldoniovské“ využití reálií ze života soudobé společnosti. Tím se dostáváme k odpovědi na otázku z programu i z úvodu tohoto článku, na otázku po zbytečnosti různých konfliktů. Konflikt musí vždy nejprve vzniknout, aby jej bylo možné s odstupem a nadhledem vyřešit. Třeba tím, že od každé jeho strany převezmeme to nejlepší. A v tomto duchu by mohla dojít vysvětlení i grafika z obálky programu: prolnutím Gozziho principů s Goldoniho prostředky a záměrným porušováním fundamentalistických pravidel inscenátoři dospěli ke kvalitativně vyšší syntéze. Nabízí se myšlenka pro budoucnost: pokud se publikum jednou rozdělí na „haškovce“ a „antihaškovce“ a soubor bude schopen oběma skupinám naslouchat, může to být jedině ku prospěchu jeho další tvorby. Inscenace vznikala v nelehkých provozních podmínkách, které nemá smysl podrobně rozebírat, protože alibi tohoto druhu diváky naprosto oprávněně nezajímá. Odložení premiéry o čtyři měsíce však mluví za mnohé. Hektická příprava se při premiéře na výsledku do jisté míry podepsala. V obvykle dokonalé souhře protagonistů to občas zaskřípalo, všiml jsem si i drobných technických problémů, např. s nazvučením. A tak by si režisér mohl po premiéře povzdechnout shodně s Gozziho Analýzou: …šlo o velmi odvážné představení na hranici lehkomyslnosti. Nelze zastírat, že tomu tak je. Ale přejme mu, aby se drobné vady na kráse a případné nejasnosti postupně odstranily a hlavně aby soubor naplnil své divadlo diváky mnohem více než sedmkrát, jak se to až k nekritické Gozziho radosti a spokojenosti podařilo Sacchiho komediantům. Inscenace Geisslers si to totiž zaslouží, přestože zatím kvalitativně nedosáhla k laťce, již si tvůrci svým Donem Juanem nasadili.
Dušan Hübl, Divadelní noviny
