“
Včerejší festivalový den byl tak nabitý, že jsme nestihly vymyslet heslo dne. Ale to už je život. Poněkud lascivní dramaturgii předposledního dne zahájilo představení Arabské baroko – Voňavá zahrada v režii Jakuba Maksymova. Zábavná kraťoučká divadelní lekce z Kámásutry. Dvě herečky, francouzska a rumunka, pomocí hereckého výrazu, loutkohry (loutnou a klarinetem), stínohrou a knihohrou tak trochu spíše pro ženy vyprávěly o vzniku Kámásutry, o typech penisů a vagín, o sexuálních polohách a o přírodních arabských mastech a povzbuzovadlech. Závěrečná pointa – předvádíme vám tu ta báječná sexuální dobrodružství, která s mastmi zažijete, abychom vám je pak prodali jako na tržišti – je velmi vtipná a rafinovaně provedená. Jediné, co bylo v představení trochu na obtíž, že herečky mluvily převážně anglicky a díky horší výslovnosti jim nebylo rozumět. Následovala fantastická, geniální, famózní, grandiózní a úžasná Ušubraná souboru Děvčátko a slečny ze ZUŠ F. A. Šporka v režii Jarky Holasové. Jenomže o Ušubrané jsem už také psala na Jiráskově Hronově a opět se podepisuji pod napsané. Oproti Hronovu se Ušubraná hrála venku na slunku na trávě, což působilo mnohem příjemněji. Více v recenzi zde. Sobotní maraton pokračoval představením Orbis Pictus. Svět v obrazech a na chůdách., další geissleří „drobničkou“, patnáctiminutový svět v divadle a pro mě osobně asi nejkrásnější a nejpříjemnější zážitek z celého Kuksu. Vlastně zdánlivě o moc nejde – výcuc hesel z Komenského obrázkové encyklopedie převedený do obrázků divadelních, ilustrované jednoduchými tahy čtyř herců: Martin Bohadlo a Claudia Eftimiadisová na chůdách, Aleš Pospíšil a Kristýna Matěj Dámová bez chůd. Zdánlivá naivnost a dětskost inscenace je vlastně její největší devízou. Podívat se na svět očima jednoduchýma, nezatíženýma, nahlédnout na podstatu těch nejzákladnějších věcí skrze divadlo, to je něco, co už ani neumíme. Ovšem nepředstavujte si, že jde jen o banální upozorňování na smysly, zvířátka a věci, Orbis Pictus sahá především k základním otázkám o lidství, slušnosti a lásce. Laskavost, vynalézavost v textové stránce, herecká preciznost ve výrazu, nadhled a samozřejmě humor dělají z Orbis Pictus velmi upřímnou a nebanální výpověď o světě. Představení na letošním Theatrum Kuks jsem měla alespoň z jedné třetiny zreflektované dopředu, takže není s podivem, že i na Magdalénu lascivní a kajícnou už jsem psala, recenzi si můžete přečíst zde. Co na kukské Magdaléně oceňuji, je technická stránka celé inscenace – scénu technici stavěli dvanáct hodin, protože podlaha v tělocvičně je nerovná, ale kvůli vodní ploše je potřeba mít ji absolutně rovnou. A po Magdaléně proběhla narozeninová oslava patnáctin festivalu Theatrum Kuks a Geisslers Hofcomoedianten. Na pódiu ozdobeném polovyfouklými balonky a trojúhelníčky z látky (scénografie narozeninového jeviště Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová) zazpívala své chansony báječná Alenka Bazalová, zahrála trutnovská kapela Marta a Rasputin a po nich kapela Goji z Hradce Králové (které nahradily Fekete Seretlek a Čilágos). Oslava to byla vskutku hodná takového věku, Martin Bohadlo přečetl něco málo z historie Stanislava Bohadla, Theatrum Kuks, Petra Haška a Geisslers Hofcomoedianten, a když nevěděl, zachránil to výrazem (režisérská rada Petra Haška tesaná do pískovce). Nechyběl ani dort se světelnými fontánami a ohňostroj. A půlnoční překvapení v podobě Ušubrané. Je konec festivalu tedy čas na trochu toho kukského festivalového patosu. Přes všechny organizační výhrady si tohoto festivalu velmi cením. Jak můžete slyšet v rozhovoru se Stanislavem Bohadlem, snaha o znovunavrácení umění do místa, které jím v době svého vzniku žilo, je více než chvályhodná. Kuks je nádherně zrekonstruovaný barokní objekt, a nechat ho ležet ladem je vyložená zhůvěřilost a nezodpovědnost ke kulturnímu dědictví. Spory s některými místními jsou mi proto záhadou. Jeden příklad za všechny – Geisslers mají v Kuksu zrekonstruované divadlo Comoedien-Haus, protože i F. A. Špork zde divadlo nechal postavit. Comoedien-Haus je krásné divadlo, trochu mi připomíná Vilu Štvanici, akorát je punkovější a stodolovitější. Zrekonstruoval ho Stanislav Bohadlo. Jenomže Geisslers v něm nemohou už dva roky hrát, protože soused si stěžuje na vysokou hladinu hluku. Kdyby se jednalo o pravidelné pořádání technoparty jednou týdně, byla by jeho stížnost oprávněná. Geisslers se ovšem provozování technomuziky nevěnují a navíc sousedovi vycházeli ohleduplně vstříc, aby příliš nerušili. Kulturní malost je ale zřejmě silnější. Sbohem a šáteček, bylo to překrásné a nebylo toho dost! So stay Baroque!
Nicola Škvarová, Divědové na blogu
