03

Moc příjemné a osvěžující zjevení na současné divadelní scéně. Mé první setkání s Geisslers, které si mě rozhodně získalo k návštěvě dalších počinů tohoto spolku. Vizuálně, hudebně i pohybově lahodící podívaná odehraná hravě a v přiměřeném rytmu i délce. Barokní divadlo pro diváka z 21.století. A ono to funguje!

Soubor Geisslers Hofcomoedianten je co do pohybových, pěveckých i hereckých schopností velmi zdatný. Režisér Petr Hašek se tak s nimi může pustit i do činoherně-operně-taneční inscenace a divák si může být víceméně jist, že herci zvládnou tančit a zpívat (nejen) barokní „songy“ čistě. A přitom se Geisslers nepouštějí do věrných rekonstrukcí barokního divadla. Žádný akademismus od nich nečekejte. Inscenace Magdaléna lascivní a kajícná vychází ze scénického oratoria Giovana Battisty Andreiniho Magdaléna lascivní a kajícná z roku 1652. Příběh o hříšné Magdaléně, která dojde k prozření a kaje se, zní sám o sobě poněkud banálně. Jenomže Petr Hašek s dramaturgyní Helenou Kebrtovou jej vrství do několika linií. Až mě překvapilo, jak složité to je. Magdaléna byla Andreiniho celoživotním tématem. I Andreiniho řekněme životní styl na hranici mezi požitkářstvím a pokáním připomíná motiv hříšné a kajícné Magdalény. A protože pravděpodobně jméno G. B. Andreini není v patrnosti široké veřejnosti, proplétají inscenátoři jeho život s příběhem Magdalény. Andreini se zamiluje do herečky Virginie Ramponi (Andreiniho manželka), pro kterou píše příběh o Magdaléně, aby získal její lásku. Tento příběh tvoří rámec inscenace. Je to vlastně divadlo na divadle. Navíc nejde o čistě životopisná data, neboť postavu Gioa (tedy Andreiniho) si lze velmi snadno zobecnit. A pak se jedná o problematiku autorské tvorby jako takové, o inspirační zdroje, o obsesi tématem, o možnosti a nemožnosti se vyjádřit. O to, jak se život autora odráží v jeho tvorbě. Geisslers - Magdaléna lascivní a kajícná // zdroj: facebook souboru K tomuto tématu navádí i synkretická forma, kterou Hašek zvolil, neboť ohledává možnosti divadla - jakým způsobem se dá vyjádřit emoce, zprostředkovat příběh. I příběh o Magdaléně je v podstatě pohled na současné/nadčasové partnerské problémy. Není třeba Petra Haška a Helenu Kebrtovou podezírat z toho, že by obžalovávali ženy z promiskuity a zvedali nad nimi varovný prst. S nadsázkou a humorem nahlížejí na to, proč ženy muže využívají, jak se vlastně muži k ženám chovají, jak moc vztahy a přístup k nim ovlivňuje naše sobectví (což už zase moc humorné není). Motivy a příběhy se přitom proplétají přirozeně a logicky, nejde o umělé poslepování. Psala jsem, že Magdaléna je synkretický tvar, v němž Hašek ohledává a kombinuje různé prostředky vyjadřování. Už jenom samotné scénické zasazení na vodní plochu je nekonvenční. Vodní hladinu lze interpretovat jako symbol, jako nastavené zrcadlo, které Magdaléna dostala darem od počestné sestry Marty, aby ji tak polepšila. Bazének s vodou také ohraničuje prostor Andreiniho představ, tvorby, jakéhosi snu, kde se odehrává příběh, který Andreini píše. Osobně se ale domnívám, že ji lze vnímat i jako čistě scénický prvek, který jevištní akci staví do jiného světla, do jiných okolností a ozvláštňuje ji. Navíc zvukové projevy vody jsou tak trochu lascivní… Geisslers - Magdaléna lascivní a kajícná // zdroj: facebook souboru Možná je to „scénické oratorium“. Nebo je to jednoduše inscenace s písničkami, a že jsou to barokní árie a sbory, to je v podstatě jedno. Autorská hudba Davida Hlaváče je vynikající. Co song, to hit. Herci písně interpretují přirozeným zpěvem, na baroko (přesněji na přelom mezi renesancí a barokem) upomíná jen melodická výstavba písní, které David Hlaváč převzal od Claudia Monteverdiho, Salamona Rossiho, Muzia Effrema a Alessandra Gvivizzaniho. A pak také hudební doprovod na – pokud byly mé rešerše správné – theorbu neboli chitarrone, což je basová loutna s dlouhým krkem. Pohybová složka je dalším prostředkem, kterým inscenátoři přenášejí příběh(y) - skrze drobné pantomimické akce a taneční choreografie k písním i mluveným promluvám. Ačkoli má tanec v inscenaci výrazné zastoupení, nevkládala bych ji do škatulky „pohybové divadlo“, „taneční divadlo“. Nevkládala bych ji ani mezi „hudební divadlo“. Je to živé divadlo, které hovoří moderním a různorodým jazykem, svébytně divadelním a originálním. A že jde o baroko? Mám se toho jako „nepoučený“ divák bát? Rozhodně ne. Ano, barokní to je. V principu. V kontrastech, v balancování mezi realitou a snem, v proplétání několika rovin, emotivností, bohatostí. A to ve všech složkách. Ovšem baroko je bráno do současného divadelního jazyka, je přetvářeno, a zůstává z něj „jen“ esence. A je to fascinující. GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN – Giovanni Batista Andreini a Geisslers: Magdaléna lascivní a kajícná. (koncept Petr Hašek a Helena Kebrtová, scénář Geisslers, libreto a dramaturgie Helena Kebrtová, režie Petr Hašek, premiéra 12. prosince 2015 ve Vile Štvanice)

V sobotu 12. prosince 2015 uvedli Geisslers Hofcomoedianten ve Vile Štvanice premiéru inscenace na motivy ze života biblické Máří Magdalény, ale i ze života Giovana Battisty Andreiniho, který její osud zpracovával v 17. století. Divákům představili „chlípně zbožné oratorium na vodní ploše“ a i ve stísněném prostoru dokázali vytvořit velké divadlo. Stísněnost a blízkost herců publiku celý dojem jen umocňovaly. Kromě vcelku malého hracího a diváckého prostoru ve vile šlo ještě o efekt vodní plochy: bazének s výškou vody asi pět centimetrů zabíral většinu jeviště a herci, kteří se mu často vyhýbali, se tak pohybovali na dřevěných deskách u jeho okrajů, což umožňovalo krásné napětí a pohybovou dynamiku. Soubor navíc využil vodu i jinou originální cestou – před premiérou vytvořil propagační spot, v němž informoval o záplavách na Štvanici, se kterými si bude muset při představení poradit. V každém případě kromě využití vodní plochy jako dramaturgicky funkčního nápadu je nutné pochválit celou práci s prostorem. Díky jeho rozdělení bazénkem a průsvitnými bílými šálami v zadním plánu a díky častému hraní v těsné blízkosti první řady se mohlo vnímání diváka neustále proměňovat. Odstup a magie fiktivního světa rozehraného hlouběji na jevišti se měnily v pocit nezpochybnitelné přítomnosti herců a tanečníků existujících jen pár centimetrů před námi. K prostoru se váže i scénografie a kostýmy, u kterých se vyjímal kontrast klasicistní paruky s těmi moderními v křiklavých barvách; tento kontrast se projevil i u dvojstranných dámských šatů. , hudba a jednotlivé výkony se pak s výtvarnou poetikou dobře doplňovaly. Příběh Andreiniho, autora tvořícího veliký opus – se všemi příznaky prokrastinace, slávy a náhlých inspirací –, se prolínal s příběhem Magdalény, jejž Giovan Battista zrovna pro divadlo přetvářel. Geisslers tak mohli předvést řádku situací, které se týkaly nejen renesance nebo baroka, ale snad každé „civilizovanější“ doby: pijatiky, návštěvy lehkých děv, usilování o milou, o sex nebo jednoduché, leč komicky provedené přijímání aplausu po představení. A v nastolených situacích účinkující excelovali. Devítičlenný soubor dosahoval vysoké kvality provedení verbálního i neverbálního herectví, tance a k tomu ještě zpěvu. Z hlediska tance měla nejsilnější jevištní přítomnost Mirka Prokešová a nejcitlivěji zpívaná byla role Magdalény v podání Aleny Bazalové, přesto jim ostatní nezůstávali mnoho dlužni. K tomu přispěla celková koncepce, kdy se většina rolí prolínala mezi více interprety, a celkem jednoduchý příběh tak dekonstrukcí získal na originalitě. Výborně zpracovaná byla také hudba v podání Davida Hlaváče a Kateřina Bohadlová zas do češtiny citlivě zbásnila text. Magdaléna lascivní a kajícná – Opus Andreini č. 2 . Foto: Archiv Geisslers Hofcomoedianten. Magdaléna lascivní a kajícná – Opus Andreini č. 2 . Foto: Archiv Geisslers Hofcomoedianten. Všechny uvedené složky tak spolu harmonicky souzněly. Ať už by představení někdo mohl označit za totální divadlo, anebo za muzikál (ovšem muzikál v nejlepším slova smyslu, rehabilitujícím vůbec tento žánr z úrovně, na kterou jej sesunuly komerční paskvily, na něž se chodí kvůli celebritám z televize), je Magdaléna inscenací, kde si fanoušci divadla pohybového, činoherního i hudebního přijdou na své. Psáno z premiéry 12. prosince 2015 ve Vile Štvanice, Praha.

Divadelní společnost, jež si říká Geis­slers Hofcomoedianten nebo též Geissleři, se od počátku inspiruje barokním divadlem, odkud čerpá podněty pro svou dramaturgii, ale dělá zcela současné divadlo. Za třináct let své existence má již na kontě dvacet původních her. Po prvém členu trilogie nazvané Opus Andreini, Dvě komedie v komedii (2014), nyní následuje druhý díl – činoherně-operně-taneční inscenace Magdaléna lascivní a kajícná – s mnohem výraznějším autorským vkladem, snažícím se nahlédnout do života a tvorby. Geisslerům ani nic jiného nezbývá. Základem scény je vodní hladina, která představuje metaforickou reflexní plochu FOTO ARCHIV DIVADLA Základem scény je vodní hladina, která představuje metaforickou reflexní plochu FOTO ARCHIV DIVADLA Vzhledem k tomu, že o životě Giambattisty Andreiniho, významného představitele commedie dell’arte, herce, dramatika a principála divadelní společnosti dei Fedeli, víme jen několik strohých faktů, nezbývá než popustit uzdu fantazii. Autory zaujala Andreiniho celoživotní inspirace biblickou postavou Magdalény, či přesněji biblických tří Marií, jež byly spojeny v jednu postavu Marie z Magdaly pozdější hagiografií a potažmo i barokní divadelní praxí. To, jak se Andreini opakovaně navrací ke své hříšnici, vykazuje rysy až jisté obsese, ale možná má i hlubší význam autobiografické paralely. Celoživotně rozklenutý oblouk hříšné postavy, která prozřením nakonec dospěje ke svému pokání, není, pravda, ani na počátku 17. století nic nového, ale přesto je setrvale oblíbeným motivem nejen v církevní scholastice, ale je hojně exploatován i v barokním divadle, kde v té době vrcholí Magdalénin kult. Divadelní potenciál se snaží vytěžit z tohoto imanentně barokního paradigmatu i Geissleři, a to velmi úspěšně. Jejich úprava (režisér Petr Hašek a dramaturgyně Helena Kebrtová) se nespokojuje s reinterpretací stejnojmenného Andreiniho textu (překlad Kateřina Bohadlová), ale má i zřetelné ambice vykreslit prostředky soudobého divadla jeho celoživotní fascinaci jako proces sahající od prvého pokusu, básně Magdaléna v oktávách z roku 1610, přes scénické dílo z roku 1617, provedené při příležitosti svatby Kateřiny Medicejské a Ferdinanda Gonzagy, až po Magdalénu lascivní a kajícnou z roku 1652, jež je vyvrcholením jeho úsilí vyrovnat se s magdalénským tématem. Geissleři si přitom počínají nápaditě, jejich divadelní symbolika je i ve stísněných prostorách současného působiště ve Vile Štvanice dobře čitelná a funkční. A hlavně se jim daří vtipně kondenzovat příběh Andreiniho života a tvorby do divadelního tvaru, jenž imponuje svou živou bezprostředností a komunikuje zcela nevázaně se svým nepočetným publikem. Komorní podmínky skromného divadelního prostoru dokázali Geissleři zužitkovat v maximální míře, což vynikne zejména ve srovnání s původní verzí inscenace pro Květnou zahradu v Kroměříži (září 2015), která spoléhala spíše na malebnost vnějšího prostoru než vnitřní dramatický tah. Zde je základem scény vodní hladina, představující metaforickou reflexní plochu, na níž se odehrávají peripetie „chlípného i kajícného“ příběhu, ale schopná zapůsobit i tělesností vodního živlu (je lépe si sednout raději do poslední řady, což je stále velmi blízko). Přesto, obdiv je třeba složit připravenosti a pohybové kultuře všech herců, s níž zvládají i složité a dynamické scénické propletence. Dění na jevišti je efektivní kompilací útržků života Giambattisty (Aleš Pospíšil) i jeho ženy Virginie, do nichž se se snovou hektikou proplétají vstupy jeho utkvělé scénické vize Magdalény (obě Alena Bazalová). Ale po okrajích bazénu našlapují a v jeho vodách se smočí i Recenzentka, i další biblické postavy, Marta či Chór (Claudia Eftimiadisová), Divák, Milenec (Martin Bohadlo), Kulisák, Samson (Jan Březina), Uklízečka (Mirka Prokešová), Služka (Eva Burešová) či personifikovaná Boží laskavost (Simona Jindráková a Tereza Sedláčková). Ti všichni jsou uvedeni v programu jako ti, kdož „hrají, tančí a zpívají“. Málokdy jsem měl, odcházeje z divadla, pocit tak příjemné jednoty a celistvosti hereckého výkonu jako při tomto Ostrovním oratoriu. Nejen tak, jak to myslel Ivo Osolsobě, ale i ve smyslu stylové jednoty. Vedle výlučných ingrediencí soudobého divadla, minimalismu, rapu, popíku jak ze San Rema tu zní i recitativo accompagnato Claudia Monteverdiho (hudební nastudování David Hlaváč). A vycházejí spolu dobře. G. B. Andreini, Geisslers Hofcomoedianten: Magdaléna lascivní a kajícná. Překlad Kateřina Bohadlová, koncept Petr Hašek a Helena Kebrtová, scénář Geisslers, libreto Helena Kebrtová, Giovan Battista Andreini, režie Petr Hašek, scénografie Ján Tereba, kostýmy Jitka Nejedlá, choreografie Kamila Mottlová. Premiéra 12. prosince 2015 ve Vile Štvanice.

Živly i umělecká tvorba se spojí v autorské inscenaci Magdalena lascivní a kajícná, kterou nastudoval soubor Geisslers Hoffcomoedianten. Hra je inspirovaná životem a dílem italského divadelního experimentátora Giovanniho Battisty Andreiniho. Plenérovou verzi představení uvedl soubor už v září v Květné zahradě v Kroměříži. Nyní hru přenesl do pražské Vily Štvanice, kde má premiéru 12. prosince v režii Petra Haška. Ani tentokrát nebudou diváci ochuzeni o impozantní scénu. Tvoří ji totiž bazén pokrývající celé jeviště. Na zkoušce hry Magdalena lascivní a kajícná natáčela Marina Feltlová. Na zkoušce hry Magdalena lascivní a kajícná natáčela Marina Feltlová. < previous > next Reformátor divadelních forem a inspirátor experimentálního přístupu„Celý ten rod Andreiniho je velmi důležitý pro evropské divadlo, protože on založil dvě společnosti, které hrály commedii dell arte, pěstovaly a budovaly ji. Přímo Giovanni Battista Andreini je bytost, která spojuje v tom díle esenci barokního divadla. ale jako velký reformátor, který experimentoval s formami. Byl vlastně prvním, kdo se začal zabývat formou divadla na divadle,“ říká dramaturgyně Helena Kebrtová. Hra vychází z příběhu proměny hříšné Magdaleny ve zbožnou a kajícnou ženu. Zároveň se zabývá i motivacemi, které vedly autora k sepsání tohoto duchovního díla. 03529278.jpeg Magdalena lascivní a kajícná ve Vile Štvanici |foto: Geisslers Hofcomoedianten Život v divadle, divadlo v životě„Je to opřené o rešerše o skutečném životě Giovanniho Battisty Andreiniho, ale samozřejmě do toho vkládáme nějaké vlastní zkušenosti a představy,“ upozorňuje dramaturgyně. První verzi Magdaleny lascivní a kajícné hrál soubor v Kroměříží v plenéru na ploše téměř sta metrů. Šlo o scénické oratorium s jednodušší příběhovou linií. V nové inscenaci hraje důležitou roli téma inspirace, říká režisér Petr Hašek: My jsme hledali obrazy, které nás inspirují a ženou dál jakmile přijdeme na nápad. To jsme hledali v Andreiniho osobním životě, ale pomohly nám i čistě banální věci, které zná každý z nás, třeba vzpomínka na příhodu z dětství. Ale právě to zrcadlení se v uměleckém díle je pro nás tématem.“ S motivem odrazu a zrcadlení pracuje i scénografie. Jeviště pokrývá mělký bazén s vodou, která je současně i symbolem očištění. Autorsky přistupoval soubor nejen k textové předloze, ale i k hudební části představení.