03

Divadelníci a zapálení barokníci nepochybně vědí, kdo to byl František Antonín Špork, ale obyčejný smrtelník (divák) by to vědět nemusel. A právě této osobnosti, nejvýznamnějšímu baroknímu a divadelnímu mecenáši se věnuje zatím dvojdílná trilogie Geisslers Hofcomoedianten Malé příběhy velkého hraběte. Skromná inscenace, členěná na dvě dvacetiminutové vyprávěnky, vznikla na motivy knihy Berty Laufrové Život na Kuksu očima hofmistra Seemana. Už podtitul inscenace, jejíž premiéra proběhla letos v srpnu (kde jinde než na Kuksu), Divadlo pod sukní a na vysoké noze dává tušit té nekonečné geisslerovské vynalézavosti a barokně šmrncnutému umu. Šlechtic František Antonín hrabě Špork (1662-1738) se jako mecenáš umění zasloužil o mnohé. Jeho jméno je trvale spojeno s vybudováním Kuksu, areálu zámku v Lysé nad Labem a jeho zásluhou se k nám vydávali zahraniční hudební mistři, jakým byl například Antonio Vivaldi. Nebo třeba také do Čech uvedl parforsní hon, založil lovecký řád svatého Huberta a byl prvním, kdo u nás představil lesní roh jako nástroj. Jedním z hlavních Šporkových zájmů bylo však divadlo. Je tedy nasnadě, že právě jemu se rozhodli Geisslers věnovat svou inscenaci. To on, jakoby stál za jejich řemeslem a tím, co dělají. Krátké příběhy o životě na Kuksu a Šporkových barokních patáliích jsou ztvárněny s nadhledem a jejich čirá divadelnost má nejsilnější oporu ve scénografické a kostýmní složce. Velké zásluhy tak jistě patří Jitce Nejedlé a Kristýně Šrolové. První dvacetiminutovka představuje vztah Šporka s jistým Tobiášem Josefem Antonínem Seemanem, který byl své doby hofmistrem a sekretářem na Šporkově hraběcím dvoře. Jejich vzájemné pletichy a osudy ve zkratce rozehrávají vlídně nenápadnou osvětu o tom, kdo byli a jak se jim dařilo na Kuksu. Nechybí samozřejmě ani část věnovaná autorovi soch v zahradě Kukského hospitalu, Matyáši Bernardu Braunovi. Následuje krátká přestávka, kde si režisér a umělecký šéf Petr Hašek vezme slovo a toho Šporka nám přeci jen ještě tak trochu dopředstaví, stejně jako důvody a genezi inscenace. V následujících dvaceti minutách pak sledujeme Šporkovu nelehkou výchovu dvou dcer, mladší Anny Kateřiny a starší Marie Eleonory. Vše vrcholí tak trochu bizarním sňatkem jedné z nich s jejím bratrancem, Karlem Swéertsem. Geisslers uvedli inscenaci, v rámci festivalu Vilomeniny, jako rodinou, což bylo v případě mladších dětí poněkud problematické. Důkazem jest, že i první smíchy dětského publika této pražské premiéry přecházely v postupnou stagnaci a menší nezájem. Vzhledem k tématu (baroko - Špork - Kuks) to však není až tak překvapivé. Nicméně to, jak a kde se hrálo, vynahradilo všechny případné ne-pro-všechny-záživné řeči o Šporkovi a jeho fellaz. V prvém případě je to velká veskrze „divadelní sukně“ Claudie Eftimiadisové, pod níž a v níž hrají a řádí Martin Bohadlo s Petrem Šmídem. Je to takové jeviště v sukni, podpořené tradiční geisslerovsky precizní prací s rekvizitou a výrazným gesticko-mimickým herectvím. Ve druhém případě se jedná o jakýsi pultík, laděný jako vše do šachových barev, s vyhrnovacím „závěsem“ a odklápěcími políčky, kde kromě zmíněných Eftimiadisové a Šmída, doplní Šporkovské historky i Bartoloměj Veselý. Souhra všech herců s netradičními jevišťátky byla až na pár drobností bezchybná. Právě ona forma, veškeré uchopení příběhů a jejich převod do něčeho echt divadelního a výtvarně promyšleného, činí z Malých příběhů velkého hraběte potěšující a „vědomostně“ obohacující záležitost. Nejen apokryfní charakter příběhů hraběte Šporka v knize Berty Laufrové, ale i geisslerovská zatím dvoudílná trilogie nabízejí historicko-naučný (v tom nejlepším slova smyslu) a s nadhledem konfrontovaný pramen informací o životě hraběte Šporka a době, v níž žil. On si totiž tu pozornost, stejně jako mnozí jiní, také zaslouží. A jak lépe mu ji věnovat, než skrze akurátně dlouhé a dobré divadlo.

Víte, jak se říká, že toho bohdá nebude, aby český král z vojny utíkal? Heslo pro den první tedy zní: Toho Bohadlo nebude, aby divadelní vědec stan nepostavil (jméno Bohadlo je použito čistě díky podobnosti s bohdá, nemá to jinak žádné významové konotace). Blbě, ale přece. Zahájení festivalu proběhlo v nedalekém Žirči, což je poněkud matoucí, vzhledem k tomu, že se festival koná v Kuksu. Nicméně Stanislav Bohadlo, ředitel festivalu a otec Geisslers Hoffcomoedianten, vysvětlil, že Žireč je s Kuksem spojený skrze F. A. Šporka, jenomže si nepamatuji jak. Jediné, co vím, že Špork daroval do kostela sv. Anny zvonkohru. Bohadlo si spolu se starostou Lysé nad Labem (kde F. A. Špork zemřel) a s Petrem Haškem připili léčivým pramenem Fons Vivus ze Šporkových lázní v Kuksu, Šporkovi myslivci z Hradce Králové zaduli fanfáru a bylo zahájeno. Prvním představením na nádvoří Domova sv. Josefa byly Malé příběhy velkého hraběte souboru Geisslers Hofcomoedianten v režii Petra Haška. Šlo o jakési inscenované čtení, scénickou skicu, možná drobničku, na motivy knihy Berty Laufrové ŠPORK. Život na Kuksu očima hofmistra Seemana. Původně mělo jít jen o druhou část, nicméně podle slov Petra Haška jim to celé nějak naboptnalo, takže jsme viděli první i druhou. Dramaturgicky ideálně zvolený úvod – jak to bylo se Šporkem a se Seemanem a tak vůbec. Šlo o dva dvacetiminutové výstupy. První o Seemanovi vs. Šporkovi a taky trochu o Matyáši Braunovi, druhý o podivné svatbě dcery hraběte Šporka. Člověk si řekne, že při tak malém formátu se toho moc vykouzlit nedá. Chyba lávky, Malé příběhy byly divadelně velmi vynalézavě podané, samozřejmě s nadhledem, po geisslerovsku. Scénografické řešení (Jitka Nejedlá) mě fascinovalo asi nejvíc. V první části stála Claudia Eftimiadisová na židli a na sobě měla obrovskou v pravém slova smyslu „divadelní“ sukni. Takové jeviště v sukni. Theatrum alam (hledej v latinském slovníku). Ve druhé části měl na sobě Petr Šmíd podobné divadelní kalhoty, nicméně zde již mělo hlavní funkci jakési pultíkové jevišťátko se šachovnicí s odklopovacími políčky. Inscenované čtení je velmi specifický útvar, který se dá dělat mnoha způsoby, a samozřejmě se dá velmi snadno „odfláknout“, protože přece jde o ten text. Jenomže Malé příběhy jsou přesně ten typ, který obsah propojuje s naprosto precizně promyšlenou formou, divadelním kouzlením a vtipností. Petr Hašek umí udělat velmi dobrou komedii (i dvacetiminutovou), která oplývá množstvím velmi vtipných momentů – na nichž má samozřejmě velký podíl právě ono kongeniální scénografické řešení – které nejsou trapné. Uznejte, že když má Claudia Eftimiadisová na krku zavěšená Esíčka (jako ty sušenky), a nabízí je divákům jako Ešíčka (jakože Špork), není to asi nápad století, ale je to fakt vtipný. První den zakončila scénická kantáta Officium (Hodinky) komponisty Petra Jiříčka, která byla uvedena na nádvoří Hospitalu. Jako… mám k tomu spoustu výhrad. Ale protože jsem v dobré náladě a nemám důvod si tu vylévat své cynické srdce, tak ráda podotknu, že sbor i sólisté dobře zpívali a i instrumentální hudba, taková zvláštní mixáž gospelu, muzikálu, kapely Nerez, lehce šmrncnutá barokem, byla fajn. A jak jsem později zjistila, byli to místní a byli to amatéři (toto slovo nemá pejorativní význam) a Officium mělo premiéru. A právě ta participace místních je mi sympatická. Nějak se rozkřiklo, že jsou tu „ty z divadelní vědy“ a vypadá to, že se tady tento obor netěší všeobecné oblíbenosti. Samozřejmě nás tu nikdo nešikanuje a všichni jsou moc hodní. Nicméně na zlepšení reputace musíme zapracovat. Chápu, první večer jsme si neudělaly dobré jméno, šly jsme spát už v jednu ráno. Je třeba to napravit. Ať každý vidí, zač je toho divadelní věda.